Andulský kůň
Andulský kůň
Původ
Středisky chovu koní ve starém Španělsku byly slunné Jerez de la Frontera, Cordoba a Sevilla. V těchto městech žili kartuziánští mniši, kteří oddaně střežli čistotu plemene. Ovšem původ tohoto koně sahá mnohem dál do minulosti a je nejasný. Divocí koně určitě v některých částech španělska žili, ale byli to patrně koně západního typu. Ve starověku nepochybně došlo k dovozu koní z východu Kartaginci, Řeky i Římany a snad i jinými. V době muslimské okupace Iberského poloostrova, mezi lety 711 a 1492 byli původní koně patrně typu sorraia kříženi s koňmi, na nichž jezdila většina nájezdníků - se severoafrickými bebery - a tak asi vznikl andaluský kůň. Andaluský kůň měl mimořádný podíl na vzniku impozantního kladrubského koně, který byl nazýván Equus bohemicus (český kůň).
Chod
Chod je hrdý a vznosný, krok okázalý, rytmický, klus vysoký a výbušný, houpavý cval hladký a nápadný. Přirozená rovnováha, živost a oheň spolu s okázalými chody a učenlivou povahou předurčují toto plemeno pro vysokou školu.
Síla a vytrvalost: Ve hřbetě krátký andalusan mívá často strmou záď a nízko nasazený ocas. Není rychlý, ale neobyčejně silný a vytrvalý.
TĚLO
Hlava: Úhledná hlava mívá často lehký klabonos a řadu znaků, za něž vděčí beberskému koni. Vyhlíží velmi poutavě.
Zbarvení: Obvykle jsou to hnědáci nebo bělouši různých typů. Typické je velmi nápadné morušové zbarvení. Starší španělští koně byli skvrnití nebo strakatí. Zbarvení amerických koní typu appaloosa a pinto je dědictvým po koních dovezených konkvistadory v šesnáctém století.
Záď: Síla stehen a uspořádání kloubů zadních noh činí andaluského koně mimořádně vhodným pro náročný výcvik pro arénu.
Ocas: Typický pro andaluského koně je dlouhý, bohatý a trvale zvlněný ohon a hříva, která vypadá až nepřirozeně.